13. díl - Funkce v jazyce C++

C++ Základní konstrukce C++ Funkce v jazyce C++

Dnešní díl tutoriálů o programovacím jazyce C++ je věnován velmi důležitému tématu, kterým je využívání funkcí. My jsme již seznámení s tím, že kód programu píšeme do funkce main(). To pro naše učební programy, které uměly vykonávat jen jednu jednoduchou věc, prozatím stačilo. Představte si ovšem, že píšete program, který je dlouhý několik set tisíc řádků. Určitě uznáte, že v takové nudli kódu v jednom souboru a v jedné funkci by se orientovalo velmi špatně. Navíc, pokud bychom chtěli provést nějakou stejnou posloupnost příkazů na více místech, museli bychom ji buď stále opisovat nebo v kódu skákat z místa na místo. Obě dvě možnosti jsou opět velmi nepřehledné.

Funkcionální dekompozice

O rozdělení aplikace do funkcí se někdy hovoří jako o tzv. funkcionální dekompozici. Nelekejte se termínu, jednoduše si rozmyslíme, co má naše aplikace umět a pro různé uživatelské funkce obvykle vytvoříme jednotlivé funkce ve zdrojovém kódu. V praxi se nám bude často stávat, že si budeme tvořit kromě těchto funkcí ještě nějaké pomocné, např. můžeme mít funkci pro výpis menu aplikace nebo rozdělíme nějaký složitý výpočet do více menších funkcí kvůli přehlednosti.

Funkcím se někdy říká podprogramy nebo subrutiny. Pokud funkce nevrací žádnou hodnotu (viz dále), může se ji v některých jazycích říkat procedura. U větších aplikací, které mají mnoho funkcí, se funkce sdružují do tzv. modulů. Ty vy dobře znáte např. v podobě #include <iostream>, kterým načítáme knihovnu (modul) pro práci se standardním vstupem a výstupem (tedy pro nás s konzolí). Podobně jsou matematické funkce soustředěné v systémovém modulu cmath. Tyto moduly nebo-li knihovny se také naučíme vytvářet.

Tvorba funkcí

Funkce je logický blok kódu, který jednou napíšeme a poté ho můžeme libovolně volat bez toho, abychom ho psali znovu a opakovali se. Funkci deklarujeme v globálním prostoru, někde nad funkcí main(). Bude vypadat podobně. Přidejme do našeho zdrojového kódu funkci, která do konzole vypíše "Ahoj, vřele tě tu vítám!". Pro názornost si poprvé uveďme kompletní zdrojový kód programu:

#include <iostream>
using namespace std;

void pozdrav()
{
    cout << "Ahoj, vřele tě tu vítám! << endl;
}

int main()
{
    return 0;
}

První slovo void v definici funkce udává, že funkce nevrací žádnou hodnotu. Funkci nyní musíme zavolat, aby se spustila. Musíme to samozřejmě udělat až potom, co ji deklarujeme, jinak by ji kompilátor neznal (proto jsme ji psali nad funkci main()). Do main() napíšeme tento řádek:

pozdrav(); // zavolání funkce

Do konzole by se v tuhle chvíli mělo vypsat "Ahoj, včetle tě tu vítám".

Funkce s parametry

Funkce může mít také libovolný počet vstupních parametrů (někdy se jim říká argumenty), které píšeme do závorky v její definici. Parametry ovlivňujeme chování funkce. Mějte situaci, kdy chceme pozdravit našeho uživatele podle jména. Rozšíříme tedy stávající funkci o parametr jmeno a ten potom přidáme s konkrétní hodnotou do volání funkce:

void pozdrav(string jmeno)
{
    cout << "Ahoj, vřele tě tu vítám " << jmeno << endl;
}

Funkci v main() následně zavoláme takto:

pozdrav("Karle"); // zavolání funkce

Kdybychom nyní chtěli pozdravit několik lidí, nemusíme otrocky psát znovu a znovu printf("Ahoj, vřele...., stačí nám pouze vícekrát zavolat naší funkci:

pozdrav("Karle");
pozdrav("Davide");
pozdrav("Mařenko");

Výsledek:

Vyuziti funkci v C++

Návratová hodnota funkce

Funkce může dále vracet nějakou hodnotu. Opusťme náš příklad s pozdravem a vytvořme tentokrát funkci, která nám spočítá obsah obdélníku. Tento obsah ovšem nebudeme chtít pouze vypsat, ale budeme ho chtít použít v dalších výpočtech. Proto výsledek funkce nevypíšeme, ale vrátíme jako návratovou hodnotu. Funkce může vracet právě jednu hodnotu pomocí příkazu return. Datový typ této hodnoty musíme uvést před definici funkce. Přidejte si do programu následující funkci:

int obsah_obdelniku(int sirka, int vyska)
{
    int vysledek = sirka * vyska;
    return vysledek;
}

V praxi by naše funkce samozřejmě počítala něco složitějšího, aby se nám ji vyplatilo vůbec programovat. V příkladu ale obdélník poslouží dobře. Funkce pojmenováváme malými písmeny, celými slovy a místo mezer používáme podtržítka. Ačkoli C++ samotné je plné zkrácenin, vy se jim vyhněte. Je totiž mnohem čitelnější funkce datum_narozeni() než datnar(), u které nemusí být na první pohled zřejmé co že to vůbec dělá.

Pokud bychom nyní chtěli vypsat obsah nějakého obdelníku, jednoduše vložíme volání funkce do volání cout. Jako první se spočítá obsah obdélníku, funkce tuto hodnotu vrátí a hodnota přijde jako vstupní parametr objektu cout, který ji vypíše. Jako šířku a výšku zadejme např. 10 a 20 cm:

cout << "Obsah obdélníku je: " << obsah_obdelniku(10, 20) << " cm^2" << endl;
Vypsání obsahu obdelníku v C

Pokud vám to přijde zmatené, vždy můžete použít ještě pomocnou proměnnou:

int obsah = obsah_obdelniku(10, 20);
cout << "Obsah obdélníku je: " << obsah << " cm^2" << endl;

Návratovou hodnotu funkce jsme ovšem nepoužili kvůli tomu, abychom ji jen vypisovali. Využijme nyní toho, že je výpis na nás, a vypišme součet obsahů dvou obdélníků:

int celkovy_obsah = obsah_obdelniku(10, 20) + obsah_obdelniku(20, 40);
cout << "Soucet obsahu obdélníku je: " << celkovy_obsah << " cm^2" << endl;

Výsledek:

Vypsání obsahů obdelníků v C

Vzpomeňme si na minulé příklady, které jsme během našeho seriálu vytvořili. Můžete si je zkusit přepsat tak, abyste volali funkci. V rámci návrhu by všechen kód měl být rozdělen do funkcí (a ideálně do modulů, viz. další díly) a to zejména kvůli přehlednosti. My jsme to ze začátku kvůli jednoduchost zanedbali, nyní to prosím berte na vědomí :)

Výhoda funkcí je tedy v přehlednosti a úspornosti (můžeme napsat nějakou věc jednou a volat ji třeba stokrát na různých místech programu). Když se rozhodneme funkci změnit, provedeme změnu jen na jednom místě a tato změna se projeví všude, což značně snižuje riziko chyb. V příkladě, kde zdravíme Karla, Davida a Mařenku nám stačí změnit text pozdravu ve funkci a změní se ve všech třech voláních. Nemít kód ve funkci, museli bychom přepisovat 3 věty a v nějaké bychom mohli udělat chybu.

Rekurze

Rekurzivní funkce je taková funkce, která v těle volá samu sebe. Taková funkce potřebuje nějakou informaci, podle které pozná, kdy má skončit (tzv. ukončení rekurze). Ve funkcionálních jazycích se rekurze používá namísto cyklů. Vezměme si například cyklus for, který sčítá do desíti. Stejného výsledku můžeme docílit i rekurzí.

int cyklus(int aktualni_index, int konecny_index,int suma)
{
     if(aktualni_index == konecny_index)
          return suma;
     cyklus(aktualni_index+1,konecny_index,suma+aktualni_index);
}
cyklus(0,10,0); //začátek rekurze

//ekvivalentní zápis s for
int suma = 0;
for(int a=0;a<10;a++)
     suma += a;

Jak můžete vidět, čtení rekurze není tak snadné, jak je tomu u cyklu for. Aby toho nebylo málo, použití rekurze sebou nese dodatečnou zátěž, protože se musí opakovaně předávat parametry (více v článku o kompilaci). Obecně lze velkou část programů, které používají rekurzi, přepsat do podoby bez rekurze. Pro příklad si napíšeme program, který počítá faktoriál. Předvedeme si verzi s rekurzí a verzi bez rekurze.

int factorial(int pocitane_cislo,int mezivysledek)
{
     if(pocitane_cislo != 0)
          factorial(pocitane_cislo - 1, mezivysledek * pocitane_cislo);
     else
          return mezivysledek;
}
factorial(10,1);

//pomocí cyklu for
int faktorial = 1;
int i;
for(i = 1; i < pocitane_cislo; i++)
     faktorial *= i;

S rekurzí se můžete často setkat v již existujících programech nebo na pohovorech do práce. Nicméně doporučuji rekurzi z důvodů výkonnostních spíše nepoužívat. Rekurze dokáže velice rychle zaplnit zásobník a ukončit celý program.

V příštím díle se podíváme na další již trochu nakoukneme do OOP. Podíváme se na struktury, které jsou takovým mezikrokem mezi funkcionálním a OOP stylem.


 

  Aktivity (5)

Článek pro vás napsal patrik.valkovic
Avatar
Věnuji se programování v C++ a C#. Kromě toho také programuji v PHP (Nette) a JavaScriptu.

Jak se ti líbí článek?
Celkem (1 hlasů) :
55555


 


Miniatura
Předchozí článek
Cvičení k 11.-12. lekci C++
Miniatura
Všechny články v sekci
Základy C++
Miniatura
Následující článek
Cvičení k 13. lekci C++

 

 

Komentáře

Avatar
Matyáš Maleček:

Ahoj. :) Článek se mi líbí, ale máš tam špatné obrázky! :)

 
Odpovědět 3. září 14:48
Avatar
hricov.martin:

Dobrý deň , mám taký problem v programe a neviem čo je s tím vedeli by ste mi pomôcť tu je screenshoot programu:

 
Odpovědět 17. října 21:59
Avatar
patrik.valkovic
Šéfredaktor
Avatar
Odpovídá na hricov.martin
patrik.valkovic:

Ahoj, přidej na začátek programu

#include <string>
Odpovědět 17. října 22:33
Nikdy neumíme dost na to, abychom se nemohli něco nového naučit.
Avatar
matej.skulsky:

Nie je chyba v tom cykle? (keď 1.krát zbehne ten cyklus tak sa "faktorial" vynuluje, a keď budeš *= ... tak bude stále nula)

int faktorial = 1;
int i;
for(i = 0; i < pocitane_cislo; i++)
     faktorial *= i;
 
Odpovědět 18. října 22:14
Avatar
Odpovídá na patrik.valkovic
hricov.martin:

Díky,mohlo ma to napadnúť lebo som sa s tou knižnicou už skôr stretol.

 
Odpovědět 18. října 22:26
Avatar
patrik.valkovic
Šéfredaktor
Avatar
Odpovídá na matej.skulsky
patrik.valkovic:

Jo máš pravdu, má začínat od 1.

Odpovědět 19. října 9:07
Nikdy neumíme dost na to, abychom se nemohli něco nového naučit.
Děláme co je v našich silách, aby byly zdejší diskuze co nejkvalitnější. Proto do nich také mohou přispívat pouze registrovaní členové. Pro zapojení do diskuze se přihlas. Pokud ještě nemáš účet, zaregistruj se, je to zdarma.

Zobrazeno 6 zpráv z 6.