Střední průmyslová škola elektrotechnická v Ječné – zpověď studenta

Občas mi píší studenti základních škol v souvislosti s mou programátorskou činností a tvorbou. Ptají se, jakou studuji střední školu a jakou střední školu bych jim doporučil. Občas padlo slovo i na střední průmyslovou školu elektrotechnickou v Ječné. Pro "Ječnou" jsem se rozhodl ještě jako naivní mladičký student plný ideálů, kdy jsem neměl ani sebemenší tušení o tom, co mě za těmi zdmi čeká a co je vůbec možné. Studium na této škole jsem po roce a půl ukončil a trvalo mi dlouho, než jsem se z oněch zažitých praktik vzpamatoval.

Cítím téměř jako povinnost varovat tímto článkem mladé a zapálené lidi, kteří něco umí a mají svůj cíl, aby nedošlo k totální destrukci jejich hodnot, jako se to stalo mne. Dle mého názoru by se měl úspěšný člověk, který má nějaké ambice této škole vyhnou velkým obloukem.

Ale nejdříve vše od začátku...

Na základní škole jsem se jako každý kluk rozhodoval, kam půjdu studovat dál. Jelikož jsem měl pokročilé zkušenosti s programováním a elektronikou, rozhodl jsem se pro střední průmyslovou školu v Panské a jako druhou volbu jsem zvolil školu stejného zaměření v Ječné, což se později ukázalo jako největší chyba mého života. Z Panské mi odpověděli, že zrušili přijímací zkoušky a berou jen na prospěch, který je u mne nedostačující. Bylo to trochu nefér, protože jsem byl z matematické třídy, kde bylo učení o poznání těžší. Vsadil jsem tedy na Ječnou, kde jsem u přijímací zkoušky z matematiky bez problému vše spočítal i se zkouškami. Domnívám se, že jsem ji udělal na 100%, každopádně jsem byl přijat ke studiu. Vzhledem k tomu, co bylo ze školy vidět na dni otevřených dveří, např. programování mikrokontrolerů Motorola, mi připadalo, že jsem zvolil správně. To jsem ještě netušil, že když se na toto zařízení zeptám svého učitele, doslova se mi vysměje do obličeje a odpoví, že tyto věci vytahují ze skříně jen na dny otevřených dveří a jinak se s nimi nepracuje. Zavírá se opona...

Hned po nástupu nám říkali: "Učit se, učit se." Ze začátku jsem byl ambiciózní a snažil se prospívat co nejlépe, měl jsem energii a optimismus, v prvním pololetí jsem měl jedny z nejlepších známek ze třídy (jen jednu trojku z dějepisu). Začínal jsem se však setkávat s věcmi, které mi připadaly zvláštní, ale myslel jsem, že je to na střední škole normální. Teď již vím, že to tak úplně normální nebylo. Jako první bych rád popsal prostředí.

Třída byla špinavá, po starých parketách se válely chuchvalce prachu, v oknech byly mříže. Na zdech visely obrazy, které mi připomínaly proletářky obdělávajících pole ve venkovské krajině. Seděl jsem vedle jakéhosi prvorepublikového komína (taková dvířka ve zdi), ze kterého systematicky vypadávaly saze. Mě jsem věčně špinavé oblečení a batoh.

Jak probíhalo vyučování? Začnu hned z ostra. Jednou k nám přišel jakýsi profesor na suplování, měl modrý plášť a berli. Vzhledem k tomu, že průměrný věk učitelů na SPŠE Ječné je velmi, velmi vysoký, to ještě není nic divného (škola také vybudovala nové zamykací výtahy pouze pro personál, domnívám se, že to bylo kvůli problémům profesorů se schody). Nejdříve něco zapisoval do třídní knihy a nikdo mu nevěnoval pozornost. Když však spustil, všem nám spadla čelist a nastalo hrobové ticho. Doteď si pamatuji jeho slova, cituji, opakuji - cituji, co nám přednesl profesor státní střední školy:

"Doufám, že ste si uvědomili, že ste v pěkný prdeli" (všichni pozvedli hlavu), "Vy kluci! Vy ste jediný čistý slaboproudaři!" "Tyhle obory... Co já to tady potkávám na chodbách to svinstvo. To ty čůráci co sem teď nalezli z těch počítačů, se na to nemůžu koukat na ty svině. Ale víte co, voni to všichni neudělaj tu maturitu. To se dycky dohodnem, že jako tedy bysme jich pár měli vyhodit a letěj. Nejhorší je to doučování. Já učím elektroniku. Taky jako Olina. A když jí někdo propadá, tak to je v prdeli, protože pak bych ho musel učit já. A to mi eště scházelo. Tak jí dycky koupim flašku no a co myslíte? Vona mu dá čtyřku. A že Olina umí nasávat!"

Chtěl bych se podělit s tím, jak probíhaly jednotlivé předměty.

Začnu s dílnami - učitel na dílny hlásal teorii: "Na jedničku to umí bůh, na dvojku já". Známky byly opravdu zajímavé a naše práce spočívala v probírání krabic (bylo jich až po strop) s bordelem, kterého se potřebovaly zbavit sponzorské firmy a vypajováním součástek ze starých přístrojů. Z Pana profesora táhl alkohol, často se stávalo, že třeba i na hodinu někam zmizel. Párkrát jsem ho zahlédl ve školním sklepě s cigaretou a láhví vodky (pozn. Není to tak dlouho, co se ke mně dostala informace, že byl díky svému alkoholismu vyhozen). Tyto hodiny byly také využívány pro získání levné pracovní síly studentů ke stěhování školního nábytku. Ječná se hrdě označuje za druhou nejlepší elektrotechnickou školu v Praze, jenže dle mého názoru je to právě proto, že jsou v Praze jen dvě, což jsem si později uvědomil.

Druhý profesor byl na dílny strojní. Stručně řečeno, byl to starý dědek, který nás buzeroval při práci na soustruhu. V těchto hodinách se škola proměnila na podprůměrné učeliště. Časem jsme na něj vyzráli tak, že jsme z něj tahali příběhy o jeho aerovce (pokud nežijete dějepisem, jedná se o auto), to nám celé hodiny vykládal, jak se ji naučil rozložit a vyndat motor a překonával časový rekord. My jsme nemuseli "pracovat". Jednou si spolužák v dílnách uřízl prst. Všichni se mu smáli a říkali mu dlouhoprsťák. V té době mi to připadalo normální. Ve třídě byli až na pár vyjímek jen idioti. Sám třídní profesor, jehož jméno záměrně neuvádím, po mém opuštění školy sdělil rodičům, že většina lidí patří na učeliště a že mu připadá zvláštní, jak se sem dostali.

O hodinách technického kreslení po třídě lítaly svačiny a vlaštovky, nikdo výklad neposlouchal. Profesor má můj nejvyšší obdiv, že seděl v rohu na židli a sám pro sebe si vykládal. Naučil se žít s režimem. (pozn. Ve vedlejší třídě vzniklo jakési Reality-show video, kde studenti natočili, co se při výuce děje, jelikož by jim to asi jinak nikdo nevěřil. Nechci se dostat do problémů a tak ho tu nebudu zveřejňovat ani uvádět, jaké scény obsahovalo.)

Profesorka na český jazyk se ve škole objevovala zřídka a byla pravděpodobně postižena nějakým mindrákem, ne-li psychickou poruchou. Například si odjela na měsíc do lázní (dále na plastiku obličeje - opravdu nekecám nebo někam na léčení) a když se vrátila, prohlásila: "Bože, tohle je hrozná třída, vy jste tak pozadu, jak je to možný?! Tady sem vám namnožila látku, tak si jí zkopírujte". Poté na první lavici hodila jak psům silný štos papírů, ať si je tedy jako sami namnožíme a naučíme se je. Na otázku proč nám je neokopíruje když chyběla ona odpověděla, že na to nemá čas a je to náš problém. Bylo to psané na stroji, který vynechával písmena, a poskládané z jakýchsi vystříhaných letáčků, které byly tak nakřivo, že občas nešlo třeba půl stránky přečíst (pozn. Na současné škole se mi nikdy nestalo, že by s námi někdo takto zacházel). Oblibou této profesorky byly vyčerpávající diktáty, které diktovala tak rychle, že je většina lidí nestíhala ani psát, natož řešit gramatiku. Jednou jsem dostal pětku za to, že jsem nesmazal tabuli, bylo na ni vidět, že ji to dělá radost.

Na školních počítačích byl nainstalovaný síťový manažer Novell, který byl nesprávně nastavený neschopnými ajťáky a nezabezpečený. Zkusil jsem poslat zprávu celé síti. Začalo se ozývat pípání zpráv nejdříve v místnosti, poté bylo za zdmi slyšet, jak vlna prochází celou školou. Po chvíli se rozrazily dveře a přiřítil se profesor. Zařval mé jméno. Ozval jsem se a on spustil, co si to dovoluji. Já i můj profesor jsme se ptali, jak to má nastavené. Odpověděl mi: "Co máš ty ruce v kapsách vole, si tam jako honíš to svoje malý péro nebo co?" a poté práskl dveřmi." - Také není úplně normální reakce středoškolského profesora. Výpočetní technika byla jediným předmětem, který mě bavil. Profesorka mi jednou sdělila, že mě již nemá co naučit.

Elektrotechnika byla velmi zajímavá hodina podaná člověkem bez nálady a s věčně stejným výrazem (překvapivě šedesátník). Látku v podstatě neučil a až při zkoušení se zjistilo, co se učíme. Několik lidí muselo dostat pětku, abysme si zapsali jeho otázky a naučili se je.

Říká se o mrtvých jen v dobrém, ale s takovým bezcharakterním člověkem, jako byla tato družka profesorka, jsem se nikdy předtím v životě nesetkal. Byla to bestie, přiživující se na strachu a úzkosti. Jako zbraň používala známkování a po několika týdnech jejího systematického psychického terorizování by bylo ve třídě slyšet upadnout na zem špendlík. Chodili jsme na záchod před hodinou, abysme při ní náhodou nemuseli. Každá hodina začínala zkoušením, atmosféra mi připomínala, jak to asi vypadá v sibiřském gulagu. Měla vše promyšlené a ve vyšších ročnících svůj přístup postupně měnila, aby se nakonec zdálo, že nás šikanovala pro náš prospěch a jak to teď pěkně umíme. Je smutné, že někteří lidé se od ní opravdu nechali zmanipulovat a po odmaturování ji prohlašovali za nejlepšího pedagoga. Z jejich hodin si pamatuji jen to, že měla hodně koček a jako malá spadla na záda. Jo a taky, že nemáme kouřit, neustále se vychloubala, jak přestala. Zemřela na alzhaimerovu chorobu, proti které jsou kuřáci imunní, jaká ironie. To mi připomíná, že v této době došlo hlavně díky stresu ke vzniku mé nikotinové závislosti, se kterou doteď bojuji.

V podobných institucích bývá zvykem na oko založit nějaký výbor, který má za úkol starat se o kolektivní blaho všech. Průmyslová škola v Ječné nebyla výjimkou. Dva studenti každé třídy byli občas svoláni na žákovskou radu, kde se probíraly naše problémy (záměrně píši probíraly, ne řešily). Jedním z problémů byly chybějící skřínky na věci a oblečení. Na chodbě bylo sice skříněk požehnaně, ale ty se z nějakého mně neznámého důvodu nesměly používat a kdykoli si do nich někdo dovolil dát věci (aby nemusel denně tahat tělocvik, montérky a těžké knihy), byl mu vylomen zámek a věci vysypány na podlahu. Pan ředitel nám s úsměvem na rtech sdělil toto: "Víte, já mám takový projekt, že na školním dvoře vybuduju šatny. Ale to vy už tady asi nebudete."

Musím dodat, že nám toto řekl v prváku - docela síla. Pan ředitel podle mého pohledu na věc šířil jakožto vůdce iluzi, že je vše v pořádku a nic není třeba měnit. Vždy na obědě někoho předběhla sekretářka, nabrala masíčko do kastrůlků, nasadila plastikový úsměv, za který by se nemusela stydět ani Britney Spears, a namířila s tácem do ředitelny, aby ho vůdci mohla naservírovat přímo pod nos.

Jakožto průmyslová škola jsme měli možnost docházet na různé akce a výstavy. O těch nás ale bohužel většinou nikdo neinformovat nebo informoval pozdě. Zajímavé také bylo, že jsme jednou potřebovali pro něco dojít na půdu (kde je požární schodiště) a ani jeden z několika pověřených netušil, kde je klíč. Nedej bože, aby v této budově někdy vypukl požár.

Jak již jsem se zmínil, této škole se povedlo naprosto rozložit mou osobnost, veškeré ideály a životní hodnoty. Po roce a půl jsem studium zdeptaný a rozložený ukončil a přihlásil se na všeobecné gymnázium. Naneštěstí jsem někde ztratil vysvědčení a musel jsem tedy do budovy ještě naposledy zajít pro výpis známek, abych mohl být na novou školu přijat. V sekretariátu seděl dědek (nečekaně) a pomalu přepisoval známky ze zašlého sešitu do Excelu. Poprosil jsem ho, zda by mi mohl vytisknout známky. Odpověděl mi protáhlým arogantním hlasem: "Podívejte se, já teď na vás nemám čáááááás." To mě rozzuřilo a spustil jsem, že místní režim není normální, co se děje ve třídách zavání šikanou a vrcholem všeho je, že mi ani škola neumožní přestoupit tím, že mi nevytiskne výpis známek. Dědek pronesl opět protáhlou arogantní větu, že na mě nemá čas. Zvýšil jsem hlas a zanedlouho přiběhl zástupce ředitele, který mi známky vytiskl. Odešel jsem a v září nastoupil na gymnázium.

Bylo to něco naprosto neuvěřitelného! Po roce a půl, který mi připadal jako ve svrabu, a kdy jsem si začínal myslet, že je to normální a něco není v pořádku se mnou. Nyní vidím, že to normální nebylo. Přišel jsem do barevně vymalované třídy, k mladým zapáleným profesorům a přátelskému smíšenému kolektivu. Po několika dnech v tomto prostředí začala má životní motivace opět pomalu stoupat a má kreativita se vrátila.

Nedávno jsem na gymnáziu odmaturoval se samými jedničkami. Nejen tento výsledek, ale také fakt, že jsem již jako mladičký student vyhrával nemalé peněžní ceny v programátorských soutěžích, mluví za to, že jsem inteligentní člověk. Každý, kdo si projede tento web pozná, že mám něco v hlavě. Neříkám to proto, abych se vytahoval, ale proto, abyste věděli, že tento článek nepsal nějaký vůl. Že ho psal někdo, kdo o slibované učební okruhy opravdu stál a komu se jich nedostalo.

Je mi líto těch ztracených let, je mi líto nervů a zdraví, které mi nikdo nevrátí. Je mi líto všech, kteří se na tuto školu ještě přihlásí.

EDIT 29.10.2010

O Ječné se díky mému článku začalo diskutovat a další věci vyplouvají na povrch.

Část fóra na lide.cz