Lekce 5 - Windows aplikace v Linuxu - Virtualizace a Wine

V předešlém cvičení, Řešené úlohy k 1.-4. lekci základů Linuxu, jsme si procvičili nabyté zkušenosti z předchozích lekcí.

V dnešním tutoriálu základů Linuxu se zaměříme na možnosti, jak v Ubuntu spouštět aplikace určené pro Windows. Ačkoli Linux nabízí řadu vlastních programů, může nastat situace, kdy potřebujeme použít konkrétní aplikaci z Windows, pro kterou neexistuje vhodná náhrada nebo nám dostupné alternativy nevyhovují. Takovou situaci lze řešit několika způsoby.

Virtualizace

Jedním z nejspolehlivějších způsobů je použití virtualizace, tedy spuštění operačního systému Windows ve virtuálním stroji.

Virtuální stroj je program, který umožňuje spustit další operační systém v rámci již běžícího systému. Windows se v tomto případě chová, jako by běžel na samostatném počítači, přestože ve skutečnosti sdílí hardware s hostitelským systémem (např. Linuxem).

Výhodou tohoto řešení je vysoká kompatibilita – ve virtuálním stroji lze spustit většinu aplikací určených pro Windows. Nevýhodou je vyšší náročnost na výkon a nutnost vlastnit licenci Windows.

Moderní procesory podporují hardwarovou virtualizaci, která výrazně zlepšuje výkon virtuálních strojů. V některých případech je však potřeba tuto podporu povolit v nastavení BIOS/UEFI.

Virtualizace je vhodná zejména tehdy, pokud potřebujeme spouštět aplikace z Windows spolehlivě a bez omezení, i za cenu vyšších nároků na systém. Instalační obraz systému Windows (ISO) je možné stáhnout z oficiálních stránek Microsoftu a systém si vyzkoušet i bez okamžité aktivace.

Na stránce Microsoftu přejdeme do sekce Stažení bitové kopie disku (souboru ISO) systému Windows 11 pro zařízení x64, v rozbalovacím seznamu vybereme Windows 11 (soubor ISO s více edicemi pro zařízení x64) a klikneme na tlačítko Stáhnout. Následně zvolíme jazyk a stáhneme instalační soubor do počítače.

VirtualBox

Jako nástroj pro virtualizaci použijeme aplikaci VirtualBox, kterou lze nainstalovat pomocí Centra aplikací:

Vytvoření virtuálního počítače

Nejprve vytvoříme nový virtuální počítač. V horní liště klikneme na tlačítko Nový a zadáme název, například Windows11. Do pole ISO Image vybereme instalační soubor systému Windows a zaškrtneme možnost Skip Unattended Installation:

V dalším kroku nastavíme množství operační paměti a počet procesorů. Pro Windows 11 je doporučeno alespoň 4 GB paměti:

Následně vytvoříme virtuální disk. Zvolíme možnost Create a Virtual Hard Disk Now a nastavíme velikost alespoň 64 GB:

Na závěr vytvoření virtuálního počítače potvrdíme tlačítkem Dokončit:

Instalace Windows

Nově vytvořený virtuální počítač spustíme pomocí tlačítka Spustit v horním panelu:

Po spuštění se zobrazí instalace systému Windows. Postup je stejný jako při instalaci na běžném počítači. Nejprve potvrdíme spuštění z instalačního média a zobrazí se úvodní okno s výběrem jazyka:

Virtuální počítač může zachytit kurzor myši a již ho nepustí. Myš od virtuálního stroje odtrhneme pravým Ctrl. Tato klávesa je označována jako host a slouží také pro další klávesové zkratky.

V dalším kroku zvolíme rozložení klávesnice:

Následně klikneme na možnost Nainstalovat Windows 11:

Pokud nemáme k dispozici aktivační klíč, zvolíme možnost Nemám kód Product Key a pokračujeme v instalaci:

Poté vybereme požadovanou edici systému:

Následuje potvrzení licenčních podmínek, výběr disku a zahájení instalace:

Po dokončení instalace projdeme základním nastavením systému. Tento krok probíhá stejně jako při instalaci Windows na běžném počítači.

Přídavky pro hosta

Pro pohodlnější práci nainstalujeme Přídavky pro hosta. V menu VirtualBoxu zvolíme Zařízení > Vložit obraz CD disku s Přídavky pro hosta:

Po vložení obrazu otevřeme virtuální mechaniku a spustíme soubor VBoxWindowsAdditions. Instalaci potvrdíme a po jejím dokončení virtuální počítač restartujeme.

Bezešvý režim

VirtualBox nabízí tzv. bezešvý režim, ve kterém se aplikace z virtuálního počítače zobrazují přímo v prostředí Linuxu.

Režim aktivujeme pomocí klávesové zkratky Pravý Ctrl + F. Okno VirtualBoxu se skryje a okna aplikací z Windows se zobrazují podobně jako běžné aplikace v systému. Získáme tak jakýsi hybridní systém pro práci:

Wine

Druhým způsobem, jak spouštět aplikace z Windows v Linuxu, je Wine. Wine není virtuální stroj, ale tzv. kompatibilní vrstva, která umožňuje spouštět některé aplikace určené pro Windows přímo v Linuxu. Nepoužívá tedy plnohodnotné Windows, ale překládá požadavky aplikací tak, aby je dokázal zpracovat Linux.

Výhodou Wine je nižší náročnost na výkon, protože není potřeba spouštět celý operační systém. Nevýhodou je nižší kompatibilita – ne všechny aplikace fungují správně nebo vůbec.

Wine označuje rekurzivní zkratku Wine Is Not an Emulator (tedy Wine není emulátor). Nemohu se nezmínit o tom, že zkratka původně paradoxně znamenala WINdows Emulator.

Instalace Wine

Wine nainstalujeme pomocí příkazů v terminálu. Terminál otevřeme například pomocí klávesové zkratky Ctrl + Alt + T nebo vyhledáním aplikace Terminál.

Níže uvedené příkazy postupně zadáváme do terminálu a po každém stiskneme klávesu Enter.

Nejprve povolíme podporu 32bitové architektury:

sudo dpkg --add-architecture i386

Dále přidáme oficiální repozitář WineHQ:

sudo mkdir -pm755 /etc/apt/keyrings
sudo wget -O /etc/apt/keyrings/winehq-archive.key https://dl.winehq.org/wine-builds/winehq.key
sudo wget -NP /etc/apt/sources.list.d/ https://dl.winehq.org/wine-builds/ubuntu/dists/noble/winehq-noble.sources

Následně aktualizujeme seznam balíčků a provedeme instalaci Wine:

sudo apt update
sudo apt install --install-recommends winehq-stable

Po dokončení instalace můžeme ověřit verzi příkazem:

wine --version

Spuštění aplikací

Aplikaci ve Wine můžeme spustit například kliknutím pravým tlačítkem na soubor .exe a volbou Otevřít pomocí > Wine Windows Program Loader.

Alternativně lze aplikaci spustit z terminálu zadáním příkazu:

wine cesta/k/aplikaci.exe

Při prvním spuštění Wine vytvoří potřebnou adresářovou strukturu, včetně virtuálního disku C:.

Winetricks

Wine se instaluje pouze se základní sadou knihoven. Některé aplikace však mohou vyžadovat další komponenty, například .NET Framework, Visual C++ knihovny, DirectX nebo specifické fonty.

K jejich instalaci slouží nástroj winetricks.

Winetricks nainstalujeme z terminálu příkazem:

sudo apt install winetricks

Příklad instalace doplňujících knihoven:

winetricks dotnet48
winetricks vcrun2019
winetricks d3dx9

Winetricks lze spustit také v grafickém režimu zadáním příkazu winetricks bez parametrů.

Nastavení Wine

Wine lze konfigurovat pomocí nástroje winecfg, který spustíme z terminálu:

winecfg

V nastavení můžeme například:

• zvolit verzi Windows, za kterou se má Wine vydávat,
• upravit grafické nastavení,
• spravovat knihovny.

Wine prefix

Wine vytváří pro aplikace vlastní prostředí, tzv. Wine prefix, který obsahuje strukturu podobnou systému Windows.

Výchozí prefix se nachází v domovském adresáři jako skrytá složka ~/.wine/drive_c.

Skryté soubory zobrazíme například klávesovou zkratkou Ctrl + H ve správci souborů.

Pro oddělení různých aplikací lze vytvořit i vlastní prefix, například:

WINEPREFIX=~/.wine-photoshop wine photoshop.exe

Další nástroje

Pro pohodlnější práci s Wine existují také grafické nástroje:

• Lutris – správa her a aplikací,
• Bottles – správa Wine prostředí.

Tyto nástroje usnadňují instalaci a konfiguraci aplikací bez nutnosti práce v terminálu.

Pro hraní her se v Linuxu často využívá také technologie Proton, která vychází z Wine a je integrována například ve službě Steam.

Shrnutí

V této lekci jsme si ukázali dva způsoby, jak spouštět aplikace z Windows v Linuxu. Virtualizace (například pomocí VirtualBoxu) představuje spolehlivé řešení s vysokou kompatibilitou, zatímco Wine nabízí rychlejší možnost bez nutnosti instalace Windows, avšak s určitými omezeními. Volba vhodného řešení závisí na konkrétní aplikaci a požadavcích uživatele.

V následujícím kvízu, Kvíz - Základy práce v systému Linux Ubuntu, si vyzkoušíme nabyté zkušenosti z předchozích lekcí.