Lekce 6 - Linuxový terminál (Bash) - Prozkoumávání adresářů
V minulé lekci, Windows aplikace v Linuxu - Virtualizace a Wine, jsme si ukázali, jak pomocí aplikací VirtualBox a Wine spustit aplikace z Windows na Linuxu Ubuntu.
Dnešní lekcí začneme prozkoumávat příkazovou řádku Linuxu.
Více pracovních ploch
Ještě než se pustíme do terminálu, ukažme si podporu více pracovních ploch (workspaces) v Unity. Je poměrně pohodlné spustit si terminál/y na jiné ploše, než na které běžně pracujeme.
Podporu více ploch musíme nejprve aktivovat. V nastavení systému (tlačítko vpravo nahoře Systémová lišta -> Nastavení systému...) vybereme kategorii Vzhled a přesuneme se na kartu Chování, kde zapneme možnost Povolit pracovní plochy:
V launcheru se nám objeví Přepínač pracovních ploch, pomocí které se můžeme přesouvat na ostatní plochy. Jednu si vybereme a spusťme si na ni terminál:
Vícero pracovních ploch je jedna z funkcí, kterou Windows stále nedisponují a která je přitom velmi užitečná a časem zjistíte, že i návyková. Získáte pocit většího prostoru a lepšího rozdělení oken, se kterými pracujete.
Bash
Bash je textové uživatelské rozhraní pro UNIX, které v současnosti jako výchozí na většině systémů. Kromě konkrétního názvu Bash se můžeme setkat s obecnými názvy jako terminál, příkazová řádka, shell a podobně. Pokud je někdy během seriálu zmíním, budu myslet vždy to samé. Ve Windows je Bash dostupný přes projekt Cygwin.
Proč textové rozhraní?
Možná si kladete otázku proč je textové rozhraní tak důležité? Asi ten nejpádnější důvod, proč umět Bash, je fakt, že na některých systémech není grafické rozhraní vůbec přítomné. Jedná se zejména o servery. Grafické rozhraní (GUI) je skvělé pro každodenní používání počítače pro běžnou práci. Ovšem obzvláště činnosti jako instalace, konfigurace a další úlohy, na které není GUI stavěný, jsou přes Bash mnohem jednodušší a rychlejší. Můžeme přes něj dělat také věci, které přes GUI vůbec nelze nebo dokonce sestavovat si vlastní skripty, které za nás dělají nepříjemné a opakující se činnosti, které bychom museli jinak klikat. Pokud se chcete věnovat webům (a kdo by dnes nechtěl) a chcete se třeba starat i o nějaký server, bude to právě Bash, pomocí kterého budete se serverem komunikovat. My si Bash nejprve představíme od úplných základů a budeme s ním pracovat jednoduše pomocí aplikace Terminál. Spusťte si ji:
Pokud jste někdy pracovali s příkazovou řádkou ve Windows, neměl by
vás vzhled terminálu nijak překvapit. Co pro nás může být překvapením
je absence písmene disku (již bychom měli tušit, že Linux
nic takového nemá a že tedy například připojený DVD disk je jen novým
adresářem v kořenovém adresáři media). Nevidíme však ani adresář, ve
které se nacházíme. Místo toho je vypsáno naše uživatelské jméno (u mne
david
), následuje zavináč a tzv. hostname
. To je
jméno našeho počítače v síti (u mně david-desktop
).
Následuje dvojtečka a tilda (vlnovka). Tilda označuje domovský
adresář uživatele. Právě v té se tedy nyní nacházíme. Konec
tohoto výpisu je oddělen znakem dolaru.
Prozkoumávání adresářů
Jako úplně první se v Bashi naučíme pracovat se soubory a adresáři. Začneme s prozkoumáváním souborového systému, zmiňme si k tomu několik příkazů.
pwd
pwd
je zkratka z Print Working Directory, tedy vypiš
aktuální adresář. V terminálu se totiž vždy nacházíme právě
v jednom adresáři na disku:
Po zadání příkazu vidíme, že jsme opravdu v /home/david
,
tedy v našem uživatelském adresáři.
ls
Výpis souborů a adresářů v aktuálním adresáři
provedeme pomocí příkazu ls
(jako List files and
directorieS):
Výpis adresáře je realizován jednoduše do sloupců.
Vidíme zde adresář Plocha/
, do kterého se za chvíli
přesuneme.
Skryté soubory a adresáře
Některé soubory a adresáře jsou v Linuxu skryté a již
víme, že je poznáme tak, že začínají na tečku. Pokud
chceme vypsat všechny soubory a adresáře (i ty skryté), přidáme za
příkaz ls ještě parametr -a
:
Mimo jiné vidíme i adresáře s názvem .
a ..
, o
těch si také hned povíme.
Dlouhý formát
Kromě klasického výpisu můžeme použít i dlouhý formát, který
vynutíme přepínačem (parametrem) -l
:
Kromě názvů souborů a adresářů vidíme i přístupová práva, vlastníka, skupinu, velikosti v bajtech a data poslední změny.
První znak práv označuje zda se jedná o soubor (-
) nebo
adresář (d
). Dalších 9 znaků jsou 3 skupiny práv (pro
vlastníka, pro skupinu a pro ostatní). 3 znaky vždy označují zda můžeme
soubor číst (r
), přepisovat (w
) a spouštět
(x
). K oprávněním se v seriálu ještě vrátíme.
Pokud chceme zobrazit i skryté soubory v dlouhém
formátu, použijeme přepínač -la
. Jednotlivé
přepínače tedy píšeme za sebe.
K ls
si sdělíme snad již jen to, že mu do parametrů
můžeme předat více adresářů, například takto:
U většiny příkazů takto píšeme jako první parametr přepínače a potom další parametry.
cd
Změnu aktuálního adresáře provedeme pomocí příkazu
cd
(jako Change Directory). Zkusme se z domovského adresáře
přesunou například na Plochu. Jednoduše za příkaz cd
napíšeme do jakého adresáře se má přesunout. Parametry příkazů se
oddělují mezerou.
Pozor, Linux rozlišuje na rozdíl od Windows velká a malá písmena.
Adresář plocha pro něj tedy neexistuje, zatímco do Plocha nás úspěšně přesune. Můžeme si zároveň nechat i vypsat soubory a adresáře na ploše.
Pokud napíšeme například jen cd Pl
a stisknete
tabulátor, Bash nám název adresáře doplní. Toto je extrémně užitečné
hlavně u dlouhých názvů souborů a adresářů, které
bychom jinak museli psát ručně. Můžeme také vyvolat historii použitých
příkazů pomocí šipek nahoru a dolů.
Pokud se chceme přesunout zpět, můžeme napsat cd ..
Dvě
tečky označují nadřazený adresář aktuálního
adresáře. Aktuální adresář je dostupný také pod .
(jednou tečkou).
Pokud chceme spustit nějakou aplikaci z aktuálního
adresáře, nestačí napsat její název jako ve Windows, jelikož by ji Bash
hledal mezi svými příkazy. Musíme zadat ./nazev_aplikace
, aby
věděl, že ji má spustit z aktuálního adresáře
Absolutní a relativní cesta
Doposud jsme se pomocí cd pohybovali v závislosti na aktuálním adresáři
(o úroveň níže či o úroveň výše.) Můžeme se však přesunout do
úplně jiné větve souborového systému a to zadáním absolutní
cesty. Ta na rozdíl od relativní začíná
lomítkem. Přesuňme se například do adresáře
/usr/bin
. Jelikož jsme si již v úvodních dílech popisovali
strukturu adresářů na disku, možná tušíte, že se do tohoto adresáře
instalují aplikace, které nejsou základní součástí systému.
Díky lomítku cd
nehledá adresář v tom aktuálním, ale
začne od kořene souborového systému.
Pokud napíšeme cd
bez parametru, přesune nás do našeho
domovského adresáře. Pokud mu dáme jako parametr pomlčku,
vrátí nás do předchozího adresáře (neplést s
cd ..
, které nás přesune o adresář výše.
Pokud byste chtěli někdy okno terminálu vyčistit, docílíte toho
příkazem clear
.
V příští lekci, Linuxový terminál (Bash) - Práce se soubory, budeme prohlížet obsah souborů, manipulovat se soubory a složkami a naučíme se používat manuál.