Lekce 5 - Windows aplikace v Linuxu - Virtualizace a Wine

V minulé lekci, Aplikace pro Linux Ubuntu, jsme si ukázali editory, přehrávače, komunikátory a další nástroje, které můžeme v Linuxu Ubuntu používat pro každodenní úkony.

Ačkoli Linux nabízí spoustu alternativ, určitě se časem dostanete do situace, kdy budete potřebovat spustit nějakou aplikaci z Windows, pro kterou alternativa neexistuje nebo vám nevyhovuje. Ačkoli to tak nemusí vypadat, tak je situace řešitelná a to hned dvěma způsoby.

Virtualizace

Nejspolehlivějším způsobem ke spuštění aplikací z Windows je nainstalovat plnohodnotné Windows do virtuálního stroje. Virtuální stroj je software, který umožňuje vytvořit umělé hardwarové podmínky, na kterých můžeme provozovat například další operační systém. Jednoduše zvolíme jaký hardware aplikaci přidělíme a ona se pro software ve virtuálním stroji chová jako samostatný fyzický počítač. Ve skutečnosti je hardware využíván jinak a běží na něm ještě Linux, ale to aplikace ve virtuálním stroji nepoznají. Rychlostně zde zaznamenáme nějaký handicap, ale není příliš velký a napomáhá tomu také asistování hardwarové virtualizace, kterou dnes již podporuje mnoho CPU (je někdy potřeba zapnout v BIOSU/UEFI). Nevýhodou virtualizace je nutnost vlastnit Windows a tedy také jejich licenci. Pokud chcete Linuxem ušetřit na výdajích, tak pro vás není tento způsob to pravé. Pokud máte rádi Linux a potřebujete jen občas spustit něco z Windows, je pro vás virtualizace ideálním řešením.

VirtualBox

Jako virtuální stroj použijeme aplikaci VirtualBox, kterou nainstalujeme pomocí Centra softwaru pro Ubuntu:

Vytvoření virtuálního počítače

Jako první musíme vytvořit nový virtuální počítač. V horní liště klikneme na tlačítko Nový (mimochodem, strojů můžeme mít kolik se nám zlíbí). Já si nainstaluji Windows7 a proto stroj také tak pojmenuji:

Jelikož mám v PC s Linuxem jen 2 GB operační paměti, přidělím z nich stroji jen 512 MB. Pokud máte více, určitě mu dejte 1 GB:

Nyní se přesouváme k vytvoření pevného disku. Vytvoříme nový disk typu VDI s dynamickou alokací a velikost necháme na 25 GB:

Instalace Windows

Nově vytvořený virtuální počítač se nám zobrazí a my přejdeme do jeho nastavení pomocí tlačítka v horním panelu:

Přejdeme do kategorie Úložiště a vybereme DVD mechaniku, které pomocí ikonky DVD vpravo nahoře přiřadíme soubor iso s instalací Windows. Já jsem pro demonstraci použil nějaké své Windows 7, které mi Microsoft věnoval v dobách studia v rámci projektu MSDN. Jinak je opravdu potřeba koupit si nové originální Windows, udělat z DVD soubor .iso a ten nainstalovat s daným sériovým číslem:

Nastavení zavřeme a virtuální stroj spustíme pomocí zeleného tlačítka v panelu. Spustí se vám instalace Windows.

Může se vám stát, že virtuální počítač zachytí kurzor myši a již ho nepustí. Odtržení myši od virtuálního stroje způsobíte pravým CTRL. Tato klávesa je pojmenována jako host a slouží také pro další klávesové zkratky, viz. dále.

Z nějakého důvodu mi Windows nabízely Upgrade a musel jsem zvolit vlastní instalaci:

Poté stačilo vybrat disk, na který chceme systém nainstalovat:

Po odklikání několika dialogů a chvilce kopírování souborů se systém spustí, však to znáte:

Pro pohodlnější práci nainstalujeme Přídavky pro hosta a to buď zkratkou Pravé CTRL + D nebo v aplikačním menu Zařízení -> Instalovat Přídavky pro hosta:

Systém bude chtít přídavky pravděpodobně stáhnout a potom nainstalovat, což potvrďte. Přídavky se vloží jako disk do DVD mechaniky, otevřete ji a spusťte soubor VBoxWindowsAdditions:

Instalaci jen "vynextíte". Windows se budou vzpírat kvůli neověřenému ovladači, který nainstalujte:

Po instalaci je nutné virtuální PC restartovat.

Bezešvý mód

Co je velmi příjemné je bezešvý mód, který aktivujeme pomocí klávesové zkratky Pravé CTRL + L. V tomto módu zmizí okno VirtualBoxu a lišta úloh Windows se nám přesune na spodní okraj obrazovky. Každá aplikace ve virtuálním počítači vypadá jako běžné okno v Linuxu a teoreticky nepoznáme rozdíl mezi skutečnou a virtualizovanou aplikací. Získáme tak jakýsi hybridní systém a práce tak nabývá úplně jiných rozměrů.

Wine

Druhým způsobem spuštění Windows aplikací na Linuxu je aplikace Wine. Jedná se o vrstvu mezi Windows aplikací a Linuxem, která za běhu překládá Windows API na Unixový POSIX standard. Wine je často chybně zaměňováno s emulátorem nebo virtuálním strojem. Je to ve skutečnosti interpreter API a proto je poměrně rychlé a ke svému běhu Windows vůbec nepotřebuje. Nevýhodou tohoto principu je, že není kompatibilní se všemi aplikacemi. Můžete se podívat na seznam kompatibilních aplikací. Pro ilustraci zmíním, že pomocí Wine můžeme provozovat například Adobe Photoshop nebo World Of Warcraft.

Wine označuje rekurzivní zkratku Wine Is Not Emulator, tedy "Wine není emulátor". Nemohu se nezmínit o tom, že zkratka původně paradoxně znamenala WINdows Emulator.

Když natrefíte na kompatibilní aplikaci, vůbec si nevšimnete, že nejste ve Windows. Některé aplikace je nutné pro správné fungování nastavit a doinstalovat různé knihovny. Některé aplikace nelze spustit vůbec. S trochou snahy však ve Wine většinu aplikací rozběhnete. Osobně mi přijde VirtualBox jako schůdnější řešení, ale chápu, že ne všem se chce kupovat další licence Windows.

Wine nainstalujeme jak jinak než z Centra softwaru pro Ubuntu. Když potřebujeme spustit nějakou aplikaci, jednoduše klikneme na její exe soubor pravým tlačítkem a zvolíme Otevřít se zavaděčem programů pro Wine:

Vidíte, že mně chybělo v Linuxu Windows Malování a proto jsem si ho tam zkopíroval a používám ho přes Wine:

Winetricks

Wine se bohužel z nějakého důvodu neinstaluje se všemi potřebnými knihovnami, ale jen s jakýmsi minimálním základem. Často pro běh aplikací potřebujete ještě nějakou systémovou knihovnu. Já jsem k MSPaint potřeboval mfc42. Spolu s Wine se vám nainstaloval program winetricks, který umožňuje jednoduše instalovat balíčky s knihovnami nebo i aplikacemi. Knihovnu nainstalujete vložením následujícího řádku do terminálu:

winetricks mfc42

Wineconfig

Wine můžeme konfigurovat přes aplikaci wineconfig (můžete spustit z terminálu nebo přes tlačítko Windows). V nastavení je asi nejdůležitější výběr toho, jako jaká verze Windows se má Wine tvářit. Toto nastavení můžete uložit i pro konkrétní aplikace:

Winefile

Wine vytvoří pro vaše aplikace imaginární disk C, který naleznete ve svém domovském adresáři jako .wine/drive_c. Tečka před názvem souboru/adresáře v Linuxu označuje, že je skrytý. Musíte tedy zadat jeho celou cestu nebo stisknout CTRL + H, což zapne zobrazování skrytých souborů.

Soubory na tomto disku můžeme procházet také pomocí aplikace winefile. Aplikace můžeme kopírovat z Linuxu na Wine disk C a také je odtamtud spouštět. Winefile spustíme z terminálu:

Pro Wine existují různé nástavby, například PlayOnLinux, což je aplikace, která velmi usnadňuje instalaci aplikací a her a tyto aplikace také automaticky nastaví tak, aby ve Wine fungovaly.

Již tedy umíme rozběhnout v Linuxu naprosto libovolnou aplikaci z Windows.

V příští lekci, Linuxový terminál (Bash) - Prozkoumávání adresářů, si nastavíme více pracovních ploch a uvedeme se do linuxového shellu. Rovněž se naučíme prozkoumávat adresáře pomocí příkazů pwd, ls, cd a dalších.